2018-04-17 11:13

KŘÍŽEK


       Dávno zmizely vykulené oči dítěte žasnoucího nad září vánočního stromku, vyprchalo rozechvělé očekávání patřící k začátku letních prázdnin, navždy ztracená je euforie prvního polibku. Dotek posvátna mi nenápadně protekl mezi dospělými prsty a zůstal nedbale zastrčený v zástěře všedních stereotypů. Sváteční atmosféru jsem občas vytáhla jen z lásky k vlastním dětem, kterým smysl pro posvátno zatím neunikl. Dopřála jsem jim opojný pocit nedotknutelnosti v den jejich narozenin, hrála hru na zoubkovou vílu a nedobrovolně se stávala Ježíškovou pravou rukou a přitom toužila alespoň na chvilku se dotknout opravdovosti bezelstného očekávání. Ta však většinou zapadla do shonu.

      Nemám přehnané iluze o dávných dobách a životě našich předků, ale udržované rituály a cykly ročních dob bezesporu obsahovaly hlubokou moudrost. Lidé zachováváním zvyků a tradic udržovali sami sebe ve spojení s přírodou, koloběhem života, měli se neustále na co těšit. Co zbylo mně – ženě jednadvacátého století, z onoho pestrého koláče těšení se na vynášení Morany, oslav slunovratu, dožínek a příchodu spasitele? Ústřední topení potírající rozdíly ročních dob, veřejné osvětlení žeroucí poslední zbytky blahodárné tmy, polohrubá mouka v sáčku a celoroční nabídka čerstvých jahod.

      Něco mi přeci jen zbylo. Moje babička pokaždé, než nakrojila chleba, udělala na jeho kulaté bříško křížek. Dělala to i moje maminka a já bych nikdy neřízla do nedotčeného bochníku bez toho, aniž bych špičkou nože symbolicky třikrát nemávla ve tvaru kříže. Nedělám to automaticky. Tento drobný rituál přináší tolik postrádaný návrat ke kořenům, vděčnost, že jsme součástí něčeho, co nás převyšuje. Pokaždé si při tom uvědomím mystickou energii, která nás sytí a spojuje vše v jeden celek.

      Od úcty ke chlebu se naší kuchyní pak nesměle vine pomyslná nit úcty a vděčnosti za každodenní hojnost. Nerada vařím z polotovarů. Těší mě práce s čerstvými surovinami. Je pro mě požitek dotýkat se barevné zeleniny, zakrojit špalíček masa, míchat jíšku, škrábat brambory na kaši, dochucovat čistými bylinkami a kořením bez glutamátu, nořit prsty do kyprého bochníku kynutého těsta a vytahovat z trouby čerstvě upečený chléb. Není to však to hlavní. Nejpodstatnější a nejkrásnější je pro mě pocit, že vím, že vařím, přijímám dary z náruče naší planety a já i moji blízcí z nich čerpáme sílu.

      Vědomě utrácím čas a roním kapky potu, třebaže bych mohla dělat tolik jiných věcí, kdybych koupila mraženou pizzu. Být součástí procesu tvorby mi však dává víc, než mít dvě hodiny volna pro sebe či na práci. Dostávám tím postrádanou sounáležitost k celku a díky proudění této ryzí energie mám pak sílu skály lámat a dělat vše, co jsem zdánlivě nemohla, když jsem zbůhdarma utrácela čas u plotny. Ten dotek posvátnosti rozohňuje vášeň a ta pak sytí každou buňku mého těla a nemusím používat větu „Nemám čas.“, udělám si ho na to, co je pro mě důležité.

      Štěstí není výsledek velkého třesku radikální změny našich životů. Skládá se z drobností, z miniaturních rituálků, nepatrných objevů a dílčích pochopení. Štěstí je postupné, pozvolné navracení se k sobě samým, ke kořenům, které se nám stejně nikdy nepodaří přesekat, musíme je proto naopak nalézat, abychom z nich mohli čerpat sílu.

      Je jedno, zda si namažu vlastnoručně upečený krajíc, nebo zakousnu rozpečený polotovar. Třebaže bych se přimlouvala za to první, obé mi může poskytnout autentický zážitek sounáležitosti s vesmírem, když se alespoň pokusím ho hledat.

      Krásné jaro všem!

 

​© Kamila Parsi 2018