2018-02-10 00:00

TICHO ZASNĚŽENÝCH HOR


      Byl den zalitý sluncem, nebe bez jediného mráčku. Kam oko dohlédlo táhly se nažehlené pláně plné třpytivých odlesků sněhových vloček. Sem tam do stráně rozsázené horské chaloupky, jako roubené hranaté muchomůrky s rozložitými klobouky, vyrůstající z podhoubí dávnověku. A to ticho! Ticho bez bzikání elektrospotřebičů, hučení motorů a bez lidských hlasů. Ohlušující ticho, které mě tlačilo do mozku jako bych ztratila vědomí - vědomí bytí v civilizaci. Vzala jsem do dlaně několik vloček a ohluchlá tím tichem žasla nad jedinečnou strukturou krajek každé jednotlivé z nich. Pozorovala jsem, jak ztrácejí svůj tvar. Jejich rozmáčené sukničky mi ztékaly po dlani. Slunce dlouhými stíny podmalovávalo bezlisté siluety jilmů, březových remízků a dubů samotářů. Načechrané sněhové polštářky se tulily ke kmenům v prohlubních vyrůstajících větví a romanticky dokreslovaly tvary smrkových velikánů.

      Celý ten výjev připomínal obrázek Ladovy ilustrace. V tu chvíli jsem i oslepla – oslepla krásou, tou čistotou horského sněhu, tou nevinností cípku krajiny, která se doposud ubránila invazi roleb, zasněžovacích děl a ostrých hran lyží. Stála jsem němá, zabořená v neposkvrněné závěji, a jen nasávala to ticho a tu krásu a užívala si svou hluchotu a slepotu, to minutové zbavení smyslů, ty okamžiky návratu k matce přírodě, návratu sama k sobě, užaslá, že máme na planetě ještě taková místa.

      Myslela jsem při tom na své děti, které v tu samou chvíli na druhé straně kopce zasekávaly svá prkna do živého masa Krkonoš, uchváceni rychlostí svých strojů a náladou, kterou z velkých reproduktorů podkreslovalo celé, pro mě tak absurdní, divadlo, vysílání komerční radiové stanice. Viděla jsem je, jak nadšeně sviští kopcem dolů, aby se dole postavily do fronty, která je jako proud řeky opět vyvrhne na vrcholek stejného kopce. Nesdílela jsem jejich nadšení, ale věděla jsem, že tok času nezastavím, a že být po mém, jezdilo by lidstvo dodnes na kandahárech s batohem korálků nebo paličkovaných krajek po hřebenech hor. Od jedné zasněžené muchomůrky ke druhé by nevedla traktorem prohrnutá cesta, na které parkují jeepy s pražskými značkami, ale jen řada zavátých stop. Ale všichni nesníme tentýž sen a i jeepy, rádia a monotónní sjíždění kopců jsou součásti lidské cesty, třebaže ne té mé.

      Nepřestala jsem však doufat, že naše děti jednou také vyšlápnou bez bot těžkooděnců, helem a chráničů páteře v podobě krunýře želv Ninja, na obyčejnou procházku přírodou, a věřím, že i ony budou ještě umět žasnout nad těmi obyčejnými zázraky života na naší planetě. Věřím, že nesmrtelná lidská duše sahá svou pamětí až k těm kořenům dubů, smrků a bříz a nepřestane toužit se k nim opět navrátit, třebaže ji tak láká hluk a hmota civilizace, třepotající svým pomíjivým pozlátkem.

      Pevně věřím, že taková místa, na kterých ohluchneme tichem a oslepneme krásou a přitom ztratíme řeč, zůstanou zachována a přibývající probuzené duše, toužící po pravé podstatě života, dají vzniknout novým...

 

© Kamila Parsi 2018