2017-02-21 00:00

VÁŠEŇ POD POKLIČKOU


      Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik času vlastně spolyká starost o domácnost? Mě tato otázka dostihla jednoho krásného dne, když se dostavil další z mnoha návalů zoufalství nad mou neschopností skloubit dohromady práci, péči o děti a domácnost. Co s tím časem sakra dělám? Cinkalo mi v hlavě jako v kostelní zvonici. Uspokojivou odpověď jsem však nenašla. Proto jsem si opatřila objemný diář a jala se každý den pečlivě zapisovat jednotlivé činnosti minutu po minutě. Asi po měsíci se vše ukázalo. Nezvratné důkazy mých zápisků mě zastihly inflagranti i při těch nejzbytečnějších činnostech. Na svou obhajobu musím poznamenat, že ty opravdu zbytečné činnosti tvořily v konečném součtu mizivou položku. Spíše se ukázalo, že těch nezbytných činností je v jeden den na jednoho člověka prostě příliš a stihnout se zkrátka nedají, takže se proto nemá smysl trápit.

      Ale k věci. Pominu desítky hodin trávených v souvislosti s dětmi a jejich mimoškolními aktivitami, či neskutečný objem času, který spolyká firemní byrokracie, protože to míjí podstatu úvodní zpytavé otázky. Nebudu se znepokojovat ani nad tím, jak málo času věnuji tomu, co mě opravdu baví – své vlastní práci, nehledě na stydlivou zakrnělou jendomístnou cifru součtu hodin pod kolonkou „soukromé“, tedy čas věnovaný sobě samé. Co mě však skutečně pohoršilo, bylo zjištění, že údržbou domácnosti – úklidem, mytím nádobí a praním prádla (předesílám, že nežehlím) - strávím průměrně jednu hodinu denně. Při mé chaotické povaze to znamená, že když tři dny v kuse věnuji převážně práci, přičemž na nic okolo domácnosti ani nesáhnu, strávím pak celý boží den debordelizací, abych následujících několik dnů opět statečně abstinovala od jakéhokoliv hospodyňkování. Výsledný součet je tudíž čistý průměr, nikoliv fakt, že bych šedesát minut, večer co večer, po nakrmení rodiny pobíhala s hadrem a smetákem, abychom ráno měli byteček jako klícku.

      Je tedy nasnadě, že u nás moc často uklizeno není a tudíž předpokládám, že ta hodina denně je můj průměr, nikoliv průměr běžné populace. Věřím, že je mnoho svědomitějších a důslednějších bytostí, které dokážou s vysavačem, stěrkou na okna, jarem na nádobí, hadrem na holi, hadrem v ruce, rejžákem, smetákem, pračkou, žehličkou, myčkou a ostatními proprietami strávit času mnohonásobně více než já. Ale zůstanu pro tuto chvíli u svého vlastního grafu, nemaje k dispozici jiná data. Hodina denně zní nevinně. Den jich má čtyřiadvacet, pche... Ale po bližším zkoumání z toho máme 7 hodin týdně, 30 hodin měsíčně a 365 hodin za pouhý jeden rok. To jsou dva měsíce práce na plný úvazek a ještě týden k tomu! Bez komentáře...

      Tak to by byla údržba domácnosti. Ale co teprve údržba žaludků jejich členů? Výkyvy mé grafologické křivky „vaření“ mají však tak vysoké amplitudy, že z ní směrodatný statistický údaj nevymáčknu. Zaprvé je velký rozdíl, jsme-li v daném měsíci kompletní rodina či nikoliv (týdny, které můj statečný muž kvůli práci procestuje, se totiž značně liší od těch, jenž tráví doma) a zadruhé jsou mé kulinářské výkony velice nestabilní v závislosti na mém momentálním rozpoložení. Jsem-li v dobré míře, dokážu vařením strávit i několik hodin denně. V opačném případě svíčkovou k večeři nahrazuje chléb se salámem a snídani na vidličku kukuřičné lupínky, což je časová investice v řádu minut. A střídání těchto dvou extrémů je stejně nevyzpytatelné, jako odjezdy mého muže. Proto nelze v tomto případě statistiku použít.

      Nicméně k vaření mám kupodivu mnohem větší respekt a pokoru než k ostatním činnostem spojeným s péči o rodinu. Tudíž by mi nevadilo trávit u plotny třeba i tři hodiny denně. Na rozdíl od ostatních domácích prací, které přede mnou svůj půvab doposud neodhalily, a ke kterým cítím stejný odpor a despekt jako před dvaceti lety, se mi vaření zjevuje v poněkud jiném světle. Jednoznačně to připisuji tomu, že údržba domácnosti je převážně otázkou disciplíny a rutiny - tedy povahových rysů mě zcela cizích. Naproti tomu vaření si v mých očích doposud uchovalo potenciál tvůrčí činnosti. Přesto musím zklamaně konstatovat, že právě tento potenciál mi stále uniká a rodinné vaření je pro mě z velké části – stejně jako vytírání – věcí okolím očekávané povinnosti, disciplíny a rutiny.

      A to je skutečně k vzteku. Je to, jako když víte, že v koruně stromu, pod kterým právě stojíte, je úžasně šťavnaté ovoce, ale vy nemáte tušení, jak se k němu dostat a proto hrabete kořínky pod ním, aby bylo co přežvykovat. Jestli ono k tomu úžasnému tvoření při vaření také nepatří i notná dávka té protivné disciplíny, důslednosti a rutiny, které mi tolik chybí? Obávám se, že ano...

      Musím na to tedy jinak. Přeci si jen kvůli své neschopnosti existovat v jakémkoliv řádu nenechám vzít svůj sen o tom, jak s lehkostí a grácií proplouvám mezi kastroly, jak elegantně krájím a sekám, jak svižně šlehám, svůdně ochutnávám, a hlavně bez stresu a deprese přesně vím jaký druh masa, zeleniny a koření použít, aby všem chutnalo.

      Mám v životě mnoho snů a tenhle je z nich asi ten nejpřízemnější, ale nemohu si pomoci. Mé přání - vařit s lehkostí, radostí a fantazií, prostě tvořit umělecká díla na talíři - mě láká hlavně z toho důvodu, že je to činnost úzce propojená s každodenním životem. Je to jiné než třeba vyrobit skleněného motýla, který je sice krásný, a krása povznáší duši, ale vyžaduje určité specifické zacházení a odstup. Kdežto vaření je živočišná činnost sahající ke kořenům existence, proplétající se každým okamžikem našich životů. Od nepaměti trávíme přípravou nebo alespoň konzumací jídla neskutečný objem času. Je to něco fatálního, jeden ze základních kamenů našeho bytí. A mě právě tato činnost tak obtěžuje, vysiluje a deprimuje. A to navzdory tomu, že si přeji pravý opak...

      V čem to vězí? Proč dokážu věnovat energii tolika věcem a podstata toho, co se mě nejvíce dotýká, tedy starost o rodinný stůl, mi stále uniká? Je to proto – pominu-li svou vlastní neschopnost a pohodlnost -  že ženy předešlých generací naší rodiny braly vaření také jako pouhou povinnost a rutinu? Všechny byly výborné kuchařky, ale již jako děcku mi neuniklo, že se vaří převážně proto, že se to musí. Kde je nadšení, radost, vlastní fantazie a invence? Jednoduše řečeno -  kde je VÁŠEŇ?

      Ano, to je ono. Umění, stejně jako mezilidské vztahy, duchovní objevy či prosté milování, to vše má pro mě neodolatelné kouzlo. To vše prožívám s nadšením a radostí, protože to dokážu dělat a prožívat s VÁŠNÍ. Jak ji však mám dostat pod pokličku? Dobrá, v dětství mě setkání s vášní v kuchyni minulo, ale třeba nemusím sázet jen na tento vliv. Je přeci možné hledat inspiraci i jinde. V dnešní době nepřeberného množství televizních pořadů a dokumentů o vaření, statisíců internetových videí, vydaných kuchařek, publikovaných blogů, natočených filmů a v záplavě autobiografických knih se dají snadno najít i příběhy bytostí, které se nenechaly pohltit komercí natolik, aby přes kameru, papír či internet neproblikla jejich vášeň až ke mně, prostému smrtelníkovi toužícímu tančit své smyslné tango ve vlastní kuchyni.

      VÁŠEŇ - éterická substance, kterou nelze uchopit, změřit, definovat, uloupit, natož koupit. Přesto bez ní, stejně jako bez lásky, nelze skutečně žít, pouze přežívat. Stačí tak málo – rozhlédnout se kolem sebe a sáhnout po zkušenosti bližních svých, kteří našli tu odvahu se o svou vášeň podělit. Stačí jen přestat konečně brečet, že něco nemohu a nedokážu, třebaže bych si moc přála to dokázat a umět, ale zvednout se a zkusit to změnit. A kdy jindy začít než právě teď!

      Otevírám tedy ještě DNES kuchařku „Umění francouzské kuchyně“ na straně 414 a spolu s vášnivou kuchařkou Julií Child se pouštím do neméně vášnivé jízdy s kusem hovězí kližky – budoucím Boeuf Bourguignon. Jistě - musím obětovat krásně líné nedělní odpoledne, pár kapek potu a úklid kuchyně po akci. Ale hodlám to risknout. Třeba se mi hned tu příští neděli podaří s Jamie Oliverem a vševědoucím internetem vykřesat další jiskřičku vášně. A to by bylo, aby nakonec vášnivě nezahořelo i v té mé kuchyni...

 

© Kamila Parsi 2017