2017-05-09 00:00

VIDLÁK


     Odjakživa mi čouhala sláma z bot – někdy i z vlasů nebo výstřihu. Vyrůstala jsem v rodině chovatele drobného zvířectva, který obhospodařoval králíky, slepice, kachny, včely, prostorné pole a nemalé území sousedovic zahrad, na kterých se v průběhu celého léta sekalo a sušilo. Jako dítě jsem moc nepřemýšlela nad tím, co dělat chci či nechci. Prostě se šlo na seno nebo na brambory, tak jsem se sebrala a šla se zbytkem rodiny na seno nebo na brambory. Nikdy mě to sice moc nebavilo, musím však podotknout, že na to nevzpomínám ve zlém, jako hrstka některých mých vrstevníků vyrůstajících v menším či větším vesnickém hospodářství. Tatínek hospodaření miloval, a díky tomu nás bezděky nabudil k činorodosti svým nadšením, které naprosto postrádalo zahořklost potomků farmářských rodin, kde se polnosti a chlévy obhospodařovaly jen ze setrvačnosti a z donucení, aby rodinné dědictví nepřišlo vniveč.

     Já jsem z nás tří sester tíhla k farmaření nejméně, čemuž odpovídá nejen mé povolání výtvarníka, ale i má současná domácnost, ve které bramborové pole, včelí úly nebo louku určenou k senoseči nenajdete. Stejně tak u nás nepotkáte slepice ani žádnou jinou zvířenu - nepočítám-li dvoukilového trpasličího špice a akvárium s neonkami. Ale ani tato skutečnost mě určitého cejchu vidláka nezbavuje. Už samotný fakt, že bydlíme na vesnici (stejně jako v době mého dětství), mě k tomu svým způsobem předurčuje. Rozhodně je mi titul vidlák milejší, než nálepka městská fiflena. Čímž nechci říci, že mě městské fifleny nezajímají, nebo že v sobě také kousek takové fifleny nemám. I mezi nimi lze nalézt z hlediska pozorování a zachycování lidských povah pravé poklady – a to v dobrém i horším smyslu slova, ostatně jako v každé jiné skupině obyvatelstva.

     Paradoxní na tom však je, že byť nevčelařím a nezavařuji úrodu rybízu a višní jako má mladší sestra, ani nepěstuji zeleninu a nechovám kozy jako má starší sestra, když rodiče odcestují na dovolenou, starám se o jejich hospodářství já, neboť jsem nejvíc po ruce. To se pak s nostalgií vracím do svých dětských let a než po ranním krmícím kolečku zapluji zpět do běžného pracovního procesu, pokaždé ze sebe s úsměvem setřásám suvenýry v podobě stébel sena v účesu a slepičinců na botách.

     Stejně tak tomu bylo i dnes ráno. Seno na stodole pronikavě vonělo nesouce s sebou pozdravy horkého léta, ještě teplá vajíčka vklouzávala do dlaní hladíce svou hebkou skořápkou a hejno vietnamských prasátek spokojeně rozhrabávalo svými směšnými rypáčky hromadu pomejí v korýtku. Kýčovitý obrázek vesnické idyly dokreslovaly závoje mlhy nad řekou v údolí, a aby toho nebylo málo, zjevili se vedle prasečího výběhu dva nádherní koně od sousedů, jejichž pastviny přiléhají k pozemku rodičů. Vychutnávala jsem si tu alegorii hojnosti, když jsem vesele prošlapávala blátivou cestičku s kbelíky krmení, a nesmělé slunce brzkého jara mě při tom šimralo do nosu.

     Zároveň jsem si uvědomovala, že tato romantická procházka po hospodářství, která je mi dopřána maximálně dvakrát do roka a to vždy pouze na pár dní, vypadá úplně jinak, když prší, mrzne, anebo když ji člověk musí absolvovat den co den, bez ohledu na počasí a náladu, ať se mu chce nebo ne. Pokaždé mě tato činnost naplní obdivem k mému otci, který v této rutině funguje bezmála už sedmdesát let a stále ho to baví.

     V tomto směru jsem se rozhodně nepotatila. Pro mě je každá povinnost nepřekonatelnou překážkou a to i u činností, které se původně tvářily originálně a neotřele. Jsem tvor naprosto nevhodný k dojení krav, pásové výrobě nebo k jakékoliv jiné činnosti vyžadující řád a pravidelnost. Což není problém při navrhování nových náušnic, ale začíná to být problémem, když se navržené náušnice mají párkrát zreprodukovat, aby přinesly kýžené ovoce v podobě zisku. Nepopírám, že v tomto mém hendikepu hraje velkou roli lenost, ale když už ji konečně překonám a vybičuji se k nějakému výkonu, dorazí mě nechuť ke stereotypům a odpor k jednotvárnosti.

     Co si však počít, když určitá cyklicita a nutnost některé činnosti donekonečna opakovat, je nedílnou součástí každodenního života? Odpověď na tuto otázku hledám v podstatě celý život. Ignorace a vyhýbavý postoj se mi příliš neosvědčily, neboť každá odložená povinnost mě dříve či později dohnala a převálcovala spolu s tisícem dalších nedodělávek. Když pak čas od času farmařím, nebo musím vyrobit větší sérii čehokoliv, útočí na mě tento otazník ještě urputněji. Pochopila jsem, že pokud někdo v sobě řád a rutinu nemá tak jako já, je zkrátka nutné jít na to jinak. Ale jak?

     Nezřídka se mi stane, že něco opravdu udělat MUSÍM. Je celkem jedno, zda se to týká firmy nebo rodiny. V obou těchto oblastech mého působení se to nevyhledávanými činnostmi jen hemží. Jako žena, matka a manželka jsem jistým způsobem předurčená k tomu být také uklízečka, kuchařka a pradlena. Již samotné názvy těchto profesí nezní vábně a rozhodně po nich člověk běžně nesáhne jako po vysněném povolání. Jako výtvarnice na volné noze, podnikatelka a majitelka firmy musím mimo jiné působit i jako sekretářka, účetní, dělnice a skladnice, což skóre rutinou zavánějících a donekonečna se opakujících úkonů zvedá na neúnosnou mez. Navíc když se zamyslím nad smyslem svého konání – uvařím a není z toho nic jiného, než hov..., uklidím a za pět minut děti vše uvedou do původního bord..., o firemní byrokracii ze slušnosti raději pomlčím – chce se mi spíš plakat, než v takových duchaprázdných činnostech pokračovat.

     Ale jsou skutečně tak duchaprázdné? V čem se vlastně liší od zdánlivě velkolepějších projektů? O kolik jsou ve své podstatě méněcennější než let na měsíc, rozbitý atom nebo divadelní role Julie Kapuletové? Ani o píď. Vše, každá lidská činnost má váhu a důležitost přímo úměrnou lásce a vášni do ní vložených. Při třítisící padesáté páté složené fusekli, při osmistém devadesátém sedmém umytém hrnku a při pětisté třicáté druhé faktuře jsem pochopila, že je úplně jedno, co dělám, ale záleží pouze na tom, jak to dělám...

     Všichni opustíme tuto planetu s holým pozadím, a proto mě vždy rozesmívá naivita ministrů financí a předsedů vlád, kteří po staletí hromadí víc, než mohou kdy užít. Všem slavným a úspěšným jejich metály a ceny poroty ze srdce přeji, pokud jim nešlo jen o ně. Ale pro mě bude mít uvařená česnečka k večeři, vypraná plína vlající na šňůře před domem nebo usušené seno na stodole vždy stejnou hodnotu jako Nobelova cena za literaturu nebo první vydělaný milión. Není zde totiž vůbec žádný rozdíl.

     A proto právě dnes využívám své lidské schopnosti a dovednosti, jak nejlépe dovedu, znovu se pouštím do všech těch nesmyslných každodenních povinností a učím se v nich smysl hledat, potažmo hledat smysl svého života. Věřím, že jednou skutečně naleznu...

 

© Kamila Parsi 2017