2017-05-29 00:00

VELKÉ PRÁDLO


      Vzpomínám na vlhkou, temnou prádelnu, která se rozprostírala ve sklepení domku mých prarodičů. Pevně vklíněná mezi kotelnou a skladem na brambory čekala na den D, až přijde její chvíle a ty prochladlé, věčně vlhké zdi, drobící vápennou omítku do obrovské plechové vany, se naplní ruchem a teplem.

      Den D nastával vždy, když se člověk potřeboval vykoupat. Předkům jistě nechyběla notná dávka sokolské odvahy a otužilosti, protože vykonat očistu těla v tak neutěšených podmínkách nebylo jen tak. Tedy alespoň mně – dítku zhýčkanému centrálním vodovodem s teplou vodou a vytápěnou koupelnou hned vedle dětského pokoje – se neutěšené rozhodně zdály.

      Ústřední postavou celé scény byl obrovský brutar - vysoký měděný válec, který měl mezi barokními nožkami ukryté malé topeniště. Povýšeně shlížel ze svých výšin dolů na nás, jako milostivý král na své poddané. Před každou koupelí si nechal jemnými třískami podkouřit pláštík a teprve když se nesčetné ohňové plamínky roztančily kolem jeho majestátních faldíků, začal spokojeně příst a štěstím jen zářil.

      Topilo se nejen pro účely koupele, ale i tehdy, když nastal čas velkého prádla. To pak brutar svým kouzelným, umělecky řemeslně propracovaným zobáčkem upouštěl po kbelíkách horkou vodu ze svého královsky vztyčeného těla, aby napojil starou pračku.

      Pračka byla velká, hranatá obluda s rozložitým kovovým válcem uvnitř bleděmodrého plastového krytu. Neměla žádné víko, takže bylo shora vidět, jak se uvnitř kroutí, svíjí a neúnavně otáčí velký keramický šnek a strhává s sebou vložené prádlo do divokého víru. Dědeček čepoval horkou vodu z chřípí měděného bohatýra do plechových kbelíků a přiléval ji do pračky. Tam ztěžklá špínou a mýdlovými bublinami vířila, spolu s prádlem, ve středu pracího bubnu. Vzduch byl ztěžklý vlhkým horkem a upocená babička vyndávala velkou vařečkou prádlo z pračky a v obrovských vanách máchala každý ten klůcek, dokud nevypustil duši do poslední bublinky. Byla to neskutečná dřina. Pokaždé, když v pohodlí vytopené koupelny, v bačkůrkách a svátečně oblečená, dvěma prsty elegantně otáčím knoflíkem automatické pračky, vybaví se mi babička v holínkách a mokré gumové zástěře, jak v oprýskané plechové vaně zápasí s damaškovou cíchou, ztěžklou od nacucané vody.

      Nezbytnou součástí celé této procedury byla stará odstředivka. Byl to malý soudek – jak malé štěně piva, také bez poklopu, kam se jednotlivé kusy prádla vkládaly. Po zapnutí se ozval ohromný rámus a prádlo zmizelo. Bylo vidět jen rozmazaný kruh uvnitř bubnu - to jak se tepláky, trička a jiné svršky nalepily na stěnu odstředivky a ze šedé hadice posílaly přebytečnou vodu ven. Vzpomínám si, jak mě to jako dítě fascinovalo. Sledovala jsem vír obrovské pračky i tenhle malý bubínek, který neuvěřitelnou rychlostí kmital kolem své osy, aby vymačkal poslední kapky vody z právě vypraného prádla.

      To velké prádlo, jenž mi uvízlo v paměti jako vybledlá černobílá fotografie, nápadně připomíná prožívání mých dnešních dnů, ve kterých se jako po zapnutí knoflíku všechno zrychluje a zrychluje. Na jednotlivé povinnosti a úkoly se nabalují další a další. Vše se mele v bubnu času, vše se přes sebe převaluje, míchá, víří a bublá, aby nakonec obsah mých dnů skončil v té odstředivce, kde jednotlivé zážitky ztrácí svůj tvar, velikost a barvu.

      Transformace duše – bolestivý proces, který znám z doslechu, ale neumím ho sama definovat. Je to jen pouhý pocit, že se něco děje. Čas nás přelívá z jedné roviny do druhé, mění se pohled na svět, hodnoty, priority, energetický náboj. Co se nemění, je podstata. Naše podstata zůstává, podstata života, který pokračuje ve svém trvání. Kdo však dokáže říci, kdy to zrychlování přestane, abychom stihli vnímat, kdo vlastně jsme, co prožíváme? Kdy se život začne zase zpomalovat? Kdo ten knoflík konečně vypne?

      To je mé „Quo vadis“ dnešního věku. Hledání rozuzlení bezvýchodnosti vlastního chaotického života, ve kterém neexistuje druhá sobota v měsíci na velké prádlo, jarní sázení brambor, letní senoseč a podzimní zateplování včelích úlů slaměnými snopy. Neexistuje řád, roční koloběh, čekání na jaro... Vše je k mání do čtyřiadvaceti hodin, někdy i dříve, odešlete-li vaši objednávku do dvanácti nula nula. Děsivá realita konzumní společnosti jednadvacátého století, které se však nemusím účastnit.

      A jsem to právě já, nikdo jiný, kdo ovládá ten knoflík, kdo má klíč ke zpomalení. Zpomalení, které mi umožní život opět prožívat a nikoliv pouze přežívat, vidět krajinu mého života jinak než z rychlíku, jinak než z centrifugy zrychlující se ždímačky. Nemohu a ani nedokážu odjet na rok do Indie a v horách hledat mnichy, zklidnění, cestu k meditaci. Nacházím vše ve svém každodenním životě a moc mě to baví. Učím se zastavit auto uprostřed pracovní vyjížďky, abych se mohla pokochat panoramaty Českého ráje. Uvařenou kávu nehltám v běhu mezi dílnou a kanceláří, nýbrž usednu se šálkem v rukou k oknu a vychutnám si chvilku ztišení. Každé takové spočinutí je jako dílčí vypnutý knoflík, vracející mě k mému vlastnímu nitru, k pravé podstatě života, který bezpochyby zpomalí, když mu to dovolím.

 

© Kamila Parsi 2017