2017-06-03 00:00

TANEČNÍ KOLOTOČ


      Ten chlapec je nevhodně oblečený, dovnitř nemůže v džínách a ty boty! Pohoršuje se obtloustlá dáma, členka módní policie, nad outfitem našeho nadějného fotbalisty u vchodu do tanečního sálu na první dceřině prodloužené. Oponuji, že ty kalhoty mají k džínům opravdu daleko, a že nemohu dítěti, které bude mít za týden nohu o dva centimetry větší, kvůli jednomu večeru kupovat lakýrky. Je mi to moc líto, protože vidím, jak náš náctiletý elegán ztrácí jiskru. Ty kalhoty vybíral osobně a to s velkou péčí, aby mu ladily k rudé sváteční košili a kravatě, a kvůli botám jsme se posledních čtrnáct dní neustále hádali, protože toužil po kožené nablýskané obuvi a já mu vysvětlovala, že víc potřebuje nové tenisky, na které by pak nezbylo. Madam nás poslala domů, ať se převlékneme, ale po ujištění, že opravdu nejsme místní, a i kdybychom byli, tak v botníku žádná perka na přezutí nejsou, nás blahosklonně a s výrazem největší nelibosti pustila dál. Vedle nás její kolega řešil další prohřešky proti bontónu s postarším pánem, který nejspíš vyrostl ze svého svatebního saka a vypravil se na tuto velkolepou událost v našem malém městečku jen v košili a elegantním svetru. Pán, bojující za svá práva hned v druhé linii za námi, šel dovnitř i bez dobrozdání a atmosféra ve foajé zase o něco zhoustla.  

      Pane bože, říkám si v duchu, copak jsme na Žofíně? Všichni vypadají krásně, upraveně a svátečně. Je vidět, že i my, vesničtí balíci, jsme si dali práci vyladit garderóbu dle našich možností, s nejlepším vědomím a svědomím. Třebaže chápu, že paní mistrová touží po dokonalosti, nemohu se zbavit dojmu, že po nás, kteří neholdujeme plesům a zábavám a taneční vlastního dítěte jsou opravdu jediná společenská akce, u které děláme výjimku, chce příliš. Všechna ta sváteční nálada a radost z očekávaného zážitku, který by dle mého názoru neměl být závislý na značce bot a obleku, najednou mizí a zůstává nahořklá pachuť z pocitu, že pro někoho nejsem dost dobrá, podle šatů soudě. Až doposud jsem žila v naivní představě, že jsme se jako společnost přeci jen posunuli trochu kupředu, protože alespoň v našich demokratických zeměpisných šířkách striktní následování módních trendů ustoupilo zdravému rozumu a člověk si může nosit, co se líbí právě jemu a co mu vyhovuje.  Zapomněla jsem však na povrchnost a zkostnatělost společenského protokolu.  

      Znechucení úvodním výstupem naštěstí záhy prozářilo nezdolné nadšení tančícího houfu patnáctiletých dam a pánů. Vždy jsem si myslela, že zběsilý úprk, který nastane po zvolání tanečního mistra „pánská volenka“ je jen nahraná pikantnost v celovečerním filmu pro pamětníky, ale není. Co se dělo na parketu v místním společenském domě tu nahranou scénu z nejednoho snímku naprosto předčilo. Asistenti měli co dělat, aby udrželi to stádo rozzuřených tancechtivých býků za vyznačenou metou, než z mikrofonu zaznělo to magické sousloví. Jakmile napjatý vzduch rozseklo zvolání „pánové zadejte se“, ozval se dusot a vyskládaná linie dam se otřásla pod nájezdem dobyvatelů. Jeden tanečník sebou na svém tažení seknul na zem a ostatní ho málem ušlapali.

      Byl to nakonec moc hezký večer, bavilo mě pozorovat, jak to ta omladina bere vážně, jak soustředěně odpočítávají rytmus, jak se ani ta největší polena nevzdávají a znovu a znovu zkouší naskočit do rozjetého vlaku rumby. Přesto se mi na závěrečný věneček moc nechtělo. Společenská konvence s tím vším spojená byla nad mé síly. Prodloužená je přeci jen prodloužená, ledacos se dá prominout, ale věneček, to je jiný šálek kávy. V mých představách vířilo hejno nevěst – tedy mladých dam za nevěsty převlečených, které sukněmi rozkládajícími své spodničky a obruče do všech světových stran zablokují chodby i záchodky. Zjevily se mi tváře všech těch nažehlených, navoněných a načesaných maminek a nikam se mi nechtělo. Ale to bych té své holčičce přeci nemohla udělat. Strávila jsem tedy celé odpoledne u šatníku, abych posléze zjistila, že nemám co na sebe, a vše zakamuflovala letní sukní a univerzální halenkou, oblepila prsty na nohou, aby puchýřů z lodiček bylo co nejméně a s hlubokým nádechem vyrazila do světa velké večerní, kterou nevlastním. Synáčka jsem k účasti už nepřesvědčila, stále totiž nemá lakýrky a to je pro něj takové trauma, že už si asi v životě nezatančí.

      Podstoupila jsem to všechno s velkým sebezapřením a jen z lásky ke svému dítěti, ale rozhodně toho nelituji. Věneček byl nádherný. Úvodní polonéza plná překvapivých formací a velkých gest našich velkých malých dětí byla dojemná. Kam se poděla ta velká ramena, sprostá slova a drzé a pohrdavé výrazy jejich obličejů? Jak mávnutím proutku tu byly místo odmlouvajících, náladových existencí víly a rytíři vznášející se spolu vesmírem, sršící radostí ze života, plní něhy, energie a naděje. Troufám si říci, že i leckteré mužské oko nezůstalo suché, o zástupu nás plaček rodu matek a babiček ani nemluvě.

      Měla jsem z toho takovou radost, že jsem rázem zapomněla na hodiny a hodiny času strávené sháněním šatů, bot, výrobou kapesníčků a taxikařením od lekce k lekci. Najednou mi celé to povrchní společenské pinožení začalo odkrývat spodní proudy vedoucí opět k tomu stejnému cíli, kam vede veškeré mé snažení – ke společnému sdílení hmoty a času v radosti a lásce. Žádný nástroj sloužící k objevování této podstaty života není natolik tupý, aby nešel použít. Je jedno, zda je to budhistická meditace nebo valčík v polonéze.

      Ani se nenaději a celý kolotoč okolo tanečních tu bude zas. Tentokrát nebudou cílem nákupu svatební šaty a lodičky padnoucí čtrnáctileté slečně, ale svatební oblek padnoucí čtrnáctiletému mladému pánovi a konečně ty lakýrky. Věřím, že už se mi z toho hlava nezatočí, a dokážu vše brát s větším nadhledem a menším stresem, protože krom té povrchní společenské slupky uvidím i ty spodní proudy, které nás všechny vedou blíž a blíž k sobě navzájem, blíž a blíž k vesmíru. A právě tanec je jedna z těch tajemných ingrediencí, která to bezesporu dokáže a to i bez velké večerní.

 

© Kamila Parsi 2017