2017-06-10 00:00

CESTA DO RÁJE


      Slečno, vyfotíte nás? - oslovil mě sobotního horkého odpoledne kolemjedoucí cyklista. Houfek špičkově oblečených vrcholových sportovců se začal kupit do skupinového portrétu, hlučně se dohadujíce, jaké pozadí bude nejvhodnější – stádo krav za elektrickým ohradníkem, naše zánovní fábie, nebo stráň s čerstvě posekanou trávou. Ten městský floutek, který mně – obstarožní matce s prošedivělými vlasy, dále nadbíhal svým servilním oslovením „slečno“, mi předvedl, jak ovládat jeho novotou blyštící mobil o velikosti střední sbírky básní. Měla jsem na jazyku jedovatou poznámku, že telefon jsem už viděla, ale nechala jsem si ji pro sebe. Odložila jsem tedy hrábě a trpělivě vyčkávala na pokyn, kdy a odkud mám zvěčnit tuto výpravu, vzhledem odpovídající vrcholovému pelotonu Tour de France, výkon si netroufám posuzovat, nerada bych někomu křivdila. Cvakla spoušť, pro jistotu ještě jednou, nasednout na kola a hurá za lovem dalších zážitků.

      Chopila jsem se opět dřevěné násady a dál mechanicky obracela voňavá stébla trávy v rovných brázdách vinoucích se z jedné strany rozlehlé louky na druhou. Byla by to celkem poklidná práce, nebýt nepřetržitého proudu cyklistů, táhnoucích se klikatě jako nekonečná zmije naším malebným údolíčkem.

      Bydlet v Českém ráji je úžasná věc, ale musíte snést, že ostatní obyvatelstvo, které to štěstí nemá, chodí – tedy vlastně jezdí se na ten váš ráj koukat. To by samo o sobě nevadilo, je tu opravdu krásně, a dokud lidé budou vyrážet za krásou do přírody, stále je naděje, že to pohlazení po duši, které si my můžeme dopřávat několikrát za den, duchovně povznese i je, moc bych to každému přála. Ale když nelze kvůli nepřetržitému proudu turistů projet autem po veřejné komunikaci, kterou někdo chytře nazval cyklostezkou, aniž by uvažoval, že domorodci nelétají a potřebují občas silnici využít i k něčemu jinému, než je večerní procházka, optimismus rychle přejde.

      Jak v tom vedru můžete takhle hrabat? Vytrhne mě z mé filipiky další jezdec ve hvězdné zbroji. Jak v tom vedru můžete takhle šlapat? Oplácím absurdní dotaz stejně absurdní otázkou a musím se smát. Každý prostě máme to své, a je to tak v pořádku. Jen mě jízlivě napadá, že kdyby každý cyklista vzal do ruky hrábě, nebyly by vůbec potřeba traktory a venkov by mohl volněji dýchat, bez rámusu a pachu výfukových plynů. A kolik by tím všichni ti rádoby sportovci ušetřili za své vesmírné stroje, protože by měli díky práci přirozený pohyb na čerstvém vzduchu. Nemuseli by pak tolik pracovat, takže by se nepotřebovali ani tolik rekreovat, nemuseli by třeba ani bydlet ve městě, kde se dá víc vydělat, aby bylo na to auto, které je víkend co víkend vyveze do začarovaného kruhu příčiny a následku.

      Péťo, podivej, sušej seno, vidiš to, takle se suší seno! Huláká didaktický tatínek na svého malého potomka, aniž by zpomalil. Připadám si jak Viktorka u Starého bělidla. Proč se nedá seno sušit v dešti, to by všichni seděli doma a byl by klid. Ale vždyť bych z toho měla mít radost. Celé dny se v práci snažím národům přiblížit kouzlo ruční práce, tak mě to má vlastně těšit, jen kdyby to nebylo tak absurdní divadlo – žijeme tak odtržení od života.

      Koukej, sušej seno, to je hrozný, pamatuješ, jak jsme se taky potili. Zaslechnu další komentář baculaté cyklistky, míjící naše neoplocené latifundie. Škoda že nemohu smečovat: Koukej, jezděj sem a tam na kole, to je hrozný, taky jsme se takhle potili, jelikož jsem vášnivý antisportovec a hrábě a voňavá louka mi byly vždy milejší než šlapky a rozpálený asfalt, takže by můj odvrácený úder nebyl pravdivý.

      Naštěstí už se louka blíží ke konci. Milá poznámka další projíždějící: Jé, to seno krásně voní, a ještě milejší reakce jejího spolujezdce: Soňa ví, Soňa ví, jak je seno voňavý, je příjemná Svěrákovská tečka na závěr dnešní výpravy do nitra cyklistovi duše. Zbývá jen dodat s panem Hrabalem – bylo to poetické odpoledne.

      Netroufám si z toho vyvozovat vůbec žádné závěry. Život plyne pro každého svým tempem a svůj rytmus nemohu a ani nechci nikomu vnutit. Mně je dobře s rukama v hlíně, někomu zase s hlavou v helmě. Jediné, co je nutné, je vzájemná ohleduplnost, tak až pofrčíte na svém dvoukolém oři a vítr vám bude svištět kolem uší, zkuste se trochu rozhlédnout, zda někdo neveze z pole fůru sena, trochu zpomalte a kousek uhněte, a my s tou slámou v botách vás příště u nás v ráji zase rádi uvidíme.    

 

© Kamila Parsi 2017