KDE JSOU DOMA TAŽNÍ PTÁCI

Nedávno mě kamarádka – povoláním učitelka, šokovala zprávou, že ty naše krásné, načechrané, milé a veselé sýkorky, kterým tak ráda dosypávám celou zimu krmítko, protože předpokládám, že zjara pomohou zase ony mně s dotěrným hmyzem, nejsou vůbec naše, ale z Ruska.

Narození na rozhraní politických režimů ve mně chtě nechtě zanechalo stopy a přiznám se, že s Ruskem i přes závěj času, která naše bratrstvo dělí, nesympatizuji. A jejich ptáci se k nám nakýblujou na celou zimu.

Záplava nevole, kterou ve mně tato informace vyvolala, byla skutečně směšná a teprve veselé pokukování těch něžných opeřenců do okna, když se v září z prázdného krmítka zpytavě dotazovali, kdy už nasypu, mě vyladilo na mírovou vlnu.

Jak snadno v nás cokoliv z venčí vyvolá pocit strachu. Jak hluboko je v nás zakořeněný despekt k cizákům, obava, že jejich přítomností ztrácíme něco svého. Jak těžké je pro nás dělit se o vlastní hojnost s někým, kdo k nám tak zvaně nepatří. Jak jednoduché je zmanipulovat lidskou mysl k nenávisti. Děsivé...

Vylekalo mě to o to víc, že má vlastní rodina je nadprůměrně kosmopolitní a přesto i můj mozek a snad i mé srdce reagovala na zprávu, že krmím ruské sýkorky, okamžitě negativně. Může se zdát směšné, že se nad tím vůbec pozastavuji, ale paralela mezi ruskou sýkorkou a jakýmkoliv jiným přistěhovalcem je tak zřejmá, že mě to v klidu opravdu nenechává.

O co se vlastně bojím? Stejně mi tu nic nepatří. Všichni jsme na téhle planetě v nájmu, a jestli se jako obyvatelé vily Země neumravníme, tak nás paní domácí brzy vykopne a zůstaneme bez oblohy nad hlavou.

Každý ať zpytuje svůj vztah k ruským sýkorkám po svém. Můj postoj naštěstí s nadcházející zimou zlaskavěl a rozhodně je o hladu nenechám. Věřím, že radost ze sdílené hojnosti bude vzájemná a na jaře se o ni budu moci podělit s českými sýkorkami vrátivšími se z Afriky.

A vlastně – kde jsou tažní ptáci doma? V Čechách, nebo v Africe? Kde jsme doma my? Všichni dýcháme stejný vzduch, radujeme se ze stejného slunce, pijeme vodu z mraků objímající celou planetu. Není to dostatečný důvod cítit se doma všude? Kdyby mezi námi vymizel strach z neznámého a neznámých, protože pro něj není důvod (všichni jsme děti jedné planety, která je náš společný domov), zmizela by i potřeba oněch „vetřelců“ bojovat o své světlo na slunci. Vím, je to společenská sci-fi, ale kolik vzducholodí se vzneslo od doby, kdy byly brány jako výplody mozku s přílišnou fantazií? Já začínám u sýkorek!

Dělila jsem se o informaci ohledně migrace sýkorek se svými dětmi a z diskuze vzešla zajímavá otázka. Mluví ruská sýkorka jinak než ta česká? Mají vlastně ptáci v rámci jednoho druhu dialekty a nářečí nebo dokonce úplně jinou řeč, narodili-li se třeba v Austrálii? Ohledně nutnosti společenských změn v nahlížení na rozdílná etnika mám jasno, ale na tuhle otázku jsem jim odpovědět nedokázala. Víte to někdo?