2017-12-25 00:00

KAVÁRENSKÝ POVALEČ


      „Kdybych měl rentu, byl by ze mě kavárenský povaleč“, svěřil mi kamarád před mnoha lety svůj životní sen. Naprosto jsem nechápala, jak může někdo toužit po vyvalování ve vypolstrovaném boxu. Tenkrát mi bylo něco málo přes dvacet a právě jsem rozjížděla své sklářské studio. Nedovedla jsem si představit jediný okamžik bez aktivní tvorby. Jen tak sedět, zevlovat okolo, naslouchat útržkům hovorů přísedících a nic nedělat, nic nevytvářet, negenerovat žádné hodnoty bylo pro mě naprosto nepředstavitelné.

      Dnes touhy svého přítele nejen chápu, ale po mnoha činných letech generujících pochybné a pomíjivé hodnoty jsem se s takovou vizí seberealizace krásně ztotožnila. Touha trávit zbytek života s rentou v kapse, rozvalená v měkkém křesle s vonící kávou v dlaních se i pro mě stala vrcholem tvůrčí kariéry. Obzvláště, když mám to štěstí a ocitnu se v kavárně, kde citlivě vybraná hudba podkresluje stíny vrhané vzrostlými fíkusy tvořícími příjemné soukromí, pohltí mě touha setrvat tam věčně. V takových vzácných klidných chvilkách se mi vděčnými společníky stávají papír a tužka. Panuje-li kolem mě klid, mohu nerušeně brouzdat vlastním vesmírem a nechat myšlenky volně splývat na papír. Avšak nachomýtnu-li se nějaké debatě hlučných sousedů, rozhodně nežehrám. Často se člověk dozví spoustu nečekaných informací.

   „A co je to to preso?“, ptá se bezelstně jedna postarší zákaznice, evidentně nepatřící do týmu sekretářek na generálním ředitelství. „To se namele kafe a přes ten kávovar se udělá preso“, odpovídá odborně servírka. „Takže Turek, jenom toho je míň“, vyhodnocuje informaci dáma a horlivě přitom víří lógr na dně své poctivé turecké kávy, kterou by si Turek určitě nikdy neuvařil.

      Spletité životní příběhy se nejlépe nasávají v prostředí maloměstských cukráren se třemi stolečky. Zde nelze nic přeslechnout. Dozvíte se, kdo koho doma mlátí, který zedník mlsá jakou zmrzlinu, někdy i intimnosti ze života obsluhy. Jednou jsem se takto stala bezděčným posluchačem debaty o nekřesťanské pracovní době, kterou vykořisťující majitel cukrárny požaduje po svém nebohém personálu. Julča maká dvanáctky i tři dny v týdnu a jednou za čas dokonce i sobotu a neděli. Prostě hrůza. Bylo pondělní dopoledne a já jsem si právě užívala pár hodin volna po čtrnáctidenním bezvíkendovém maratonu čtrnáctihodinových směn v naší rodinné firmě. Ráno jsem již stihla zavézt děti do škol, dojít na poštu, na nákup a rozvézt zboží, a tak jsem se zájmem naslouchala, kam se zaměstnanecká filipika došplhá. Slečna mi však vytřela zrak, neboť celou ztěžovací řeč smetla z pultu větou: „Ale mě to baví. Helčo, že mě to baví?“, utvrzovala se ještě ve svém stanovisku u kolegyně, a aby se neřeklo, tak dodala: „Je to sice za almužnu, ale baví mě to.“

      S poklidem maloměstských cukráren kontrastuje rušný cvrkot kavárenských zákoutí nákupních center. Jejich výhodou bývá naprostá anonymita umožňující nerušené nasávání atmosféry. Všudypřítomný šum korzujících lidí, roztočených klimatizací, bzučících zářivek a jiných vzruchů většinou zcela vyruší příjem hovorů ostatních návštěvníků. Pozorování okolní scény proto připomíná němý film, podbarvený monotónním doprovodem již zmíněné filharmonie zvuků nákupáku. Lze zaznamenat nervózně poposedajícího obchodního zástupce, sklánějícího se nad rozloženou smlouvou, kterému trpělivě naslouchá polapená oběť – asi dvacetiletý mladík. Obsah smlouvy rozhodně vidět netoužíte, kolik a za kolik si ulovený koloušek půjčuje. Pootočením kamery očí zachytíte přípitek dvou dam. Velké tenkostěnné sklenice neslyšně cinknou a vy můžete rozhodit sítě do moře fantazie a vylovit libovolný příběh, jelikož pravý důvod jejich setkání se nikdy nedozvíte.

      Kdybych měla rentu, byl by ze mě kavárenský povaleč a nejvíc času bych bezpochyby trávila v pražské Karlově ulici v kavárně divadla Disk. Báječně se tam mísí pestrobarevné tváře turistů s mnohdy bizarními ohozy studentů. Vzduch víří tvůrčími debatami a energií sdílených zážitků. Sem tam lze zahlédnout i prosté smrtelníky, kteří nejsou ani na dovolené ani nepatří k bezstarostnému mládí z univerzitních řad. V poslední době mám štěstí k té třetí skupině návštěvníků občas patřit. To si pak naplno užívám tamní genius loci, voňavé cappuccino a chvilku nečinného klidu, než naskočím zpět do kolotoče každodennosti.

      Nežehrám na osud, že mě nepoložil do kolébky se stříbrnou lžičkou v ruce, nebo rentou v kapse. Zaposlouchám se do melodie francouzského šansonu a pohledem nad hlavy hostů KAFEDAMU zachytím zavěšený portrét Václava Havla. Oplatím mu potutelný úsměv a nezbude mi, než vzdát díky prozřetelnosti za to, že je stále o čem snít...

 

© Kamila Parsi 2017