2015-01-04 00:00

KUCHAŘKOU NA DRUHÝ POKUS


      Jako sestra dvou sester jsem se v dětství nedostala k vaření až tak často, jak by se dalo očekávat. Přes týden se doma vařil chleba se sádlem a významnější denní stolování se odehrávalo v „ústavech“. My, jako děti, jsme si užívaly pečlivě normované stravy školní jídelny ve vzdělávacím ústavu základní školy a rodiče trávili romantické polední pauzy v malebné jídelně ústavu astronomického, kde oba pracovali. Na domácí vyváření zbyly víkendy a vzhledem k vášnivému koníčku chovatelskému našeho činorodého tatíka byla rodinná tabule bohatě zásobena masem všeho druhu, které však nejlépe uměla zpracovat maminka a my jsem se jí (krom pitvání drůbežích vnitřností a navazování provázků na šlachy kohoutích pařátů, kterými jsme s oblibou strašily kamarády), do jejího království moc nepletly.

      Mou výsadou byly bramborové špalíčky, které mimochodem, jako jedno z mála jídel, zvládnu bez velkého nervového vypětí i dnes. Hrozně mě bavilo plácat se v mazlavém těstě a na své výtvory, které se mi kupodivu nerozvářely, ač mi bylo teprve osm nebo devět let, jsem byla náležitě pyšná. Slávu svých špalíčků jsem však již ničím jiným nepředčila. Ne snad proto, že bych se s jinými jídly nesetkala, ale prostě jsem se za tuto pomyslnou bramborovou metu po dlouhá následující desetiletí nepřenesla. V patnácti se mého „výkrmu“ ujala naše zlatá babička, která vždy o vše a všechny pečovala s velikou důkladností, a ke které jsem se přestěhovala ve chvíli, kdy jsem vylétla z rodného hnízda kvůli studiu na střední škole.

      Kapitola vaření se tím pro mě zcela uzavřela, až do chvíle, kdy jsem se s nadšením dvacetileté dobrovolnice ve službě církvi ocitla na jedné faře, kam se na víkendy a prázdniny sjížděly davy katolické mládeže. Se svým „nepraktickým“ vzděláním výtvarníka jsem se ztěží mohla uplatnit jako účetní nebo jiný exaktní pracovník a zcela nevybavená jsem se ocitla v kuchyni. Pod tímto malebným výrazem si však nelze v mém případě vybavit útulnou farní kuchyňku s kachlovými kamny a prošlapanou dřevěnou podlahou. Toto mé slavné kulinářské období spadá do časů konce dvacátého století, kdy církev zažívala svou úžasnou postkomunistickou renesanci, a bylo třeba nasytit stohlavé davy hladových poutníků. Původní kachlová kamínka proto nahradil osmiplotýnkový sporák kredenciózních rozměrů, za který by se nemusela stydět leckterá velkovývařovna, polévky se vařily v hektolitrovém elektrickém kotli a řízky se smažily na pánvi o rozměru dětského pískoviště. Že jsem si připadala jako Alenka v říši divů je celkem nasnadě.

      Nastoupila jsem v září, kdy příchovické interdiecézní středisko pro mládež v mateřském náručí Jizerských hor zažívalo vzácné chvilky klidu po prázdninové explozi návštěvníků, a tak mými prvními pokusnými králíky byli moji nejbližší spolupracovníci, kteří se tu ocitli stejně jako já, aby dobrovolně sloužili dobré věci. Ale kdyby tušili, co je čeká na talíři, nejsem si jistá, že by na tuto misi přistoupili. Rozvařená rýže, tvrdé maso, nepoživatelné polévky… Usilovně jsem studovala všechny dostupné kuchařky, ale kde nic není, ani smrt nebere, a co se týče mých kulinářských zkušeností, opravdu nebylo z čeho brát. A když netušíte, co se skrývá pod pojmy jako větší kotleta, nakrájet maso přes vlákno, šlehat do hladka, nebo mírně orestovat, je vám každá odborná kulinářská literatura na dvě věci. Trvalo mi téměř tři měsíce, než jsem se probojovala k poživatelným výsledkům. Nutno však dodat, že míra mého nadšení pro věc a vnitřní odevzdanost, která mou práci v tak duchovním prostředí provázela, zafungovaly jako úžasný spouštěč skrytých kuchařských talentů a ke konci mého ročního působení mě pánská část osazenstva propouštěla se zvlhlým okem a dojímá mě, s jakou láskou někteří dodnes vzpomínají na pár mých vydařených kuchařských výtvorů.

      Po mém odchodu z fary jsem se vrátila do babiččiny péče a všechny nabyté zkušenosti úspěšně zapomněla. Když jsem se pět let na to vdala a měla se postarat o své nejbližší, neustále jsem si kladla otázku, jak je možné, že jsem byla schopná uvařit oběd pro dvě stě lidí a najednou mám problém uspokojit tří člennou rodinu? Dlouho jsem nebyla sto překročit svůj vlastní stín a skutečnost, že můj muž je výborný kuchař a české knedlíky, vzhledem k jeho orientálnímu původu, u něj nepatří zrovna mezi nejoblíbenější pokrmy, mi rozhodně na sebevědomí nepřidala. Celkem se mi dařilo svou neschopnost kamuflovat prvních pět let manželství a to ze dvou důvodů. Zaprvé jsme se s mým mužem mnoho nevídali, protože trávil převážnou část roku mimo republiku, a vařila-li jsem pro děti, které byly nejšťastnější se suchou rýží, těstovinami bez omáčky nebo bramborami s tvarohem, tak mé kuchařské schopnosti byly dostačující. Za druhé jsme stále ještě bydleli s mojí babičkou, která se své role opečovávatelky nehodlala vzdát a já jsem jí to nevymlouvala, protože vařit uměla skutečně výborně.

      Mé období blažené neschopnosti však skončilo ve chvíli, kdy jsme se od babičky odstěhovali a moje několikaleté prázdniny od domácích povinností skončily. Jako jeden z prvních problémů bylo: Co vařit? Vymyslet takový jídelníček, ve kterém by se opakoval počet pokrmů přesahující číslo šest, mi zabralo několik let a i z této šestice zahrnující špagety s kečupem, brambory s tvarohem, topinky ve vajíčku a rýži s jogurtem byly vrcholné výtvory v podobě palačinek se špenátem a pečeného kuřete zařazovány pouze výjimečně, když se špagetovo-topinkový kolotoč vychýlil ze své osy.

      Není divu, že děti milují orientální kuchyni, protože když byl můj muž náhodou doma a chtěl se dobře najíst, musel uvařit sám, což se stávalo poměrně často. Zapeklitá otázka, proč mě po tolika letech vaření nebavilo a tím pádem mi ani nešlo, visela v éteru mého podvědomí stále nezodpovězená a nebýt pár světlých chvilek, ve kterých se z mého hrnce vykulil zdařený guláš nebo čína, dávno bych nad sebou zlomila hůl a svěřila se do laskavé péče průmyslově vyrobených polotovarů a polévek z pytlíku.

      Protože mi však záleželo na zdraví mých dětí a protože na každém šprochu je pravdy trochu a rčení, že láska prochází žaludkem, není výjimkou, nehodila jsem vařečku do žita a místo toho jsem se odhodlaně zásobila několika kuchařkami a s touhou naladit se na stejnou vlnu odevzdanosti a nadšení, která provázela mé farní kuchařské začátky, jsem se pustila do boje s hmotou. Když se mi podařilo překonat prvotní strach z neúspěchu a ze zkoušení nových receptů, bylo to, jakoby se klavíristovi vracel cit do promrzlých prstů. Byla to změna velice postupná a rozhodně tím nadobro neskončila špagetová éra. Hra s klávesami chutí mě však kupodivu začala víc a víc bavit. Některá etuda se vydařila hůř a některá lépe, ale skutečný zlom nastal až ve chvíli, kdy jsme se s mužem pustili do obchodování s kořením a orientálními delikatesami. Nadobro zmizel můj nepřátelský postoj k vaření. Ocitla jsem se v úplně novém světě překypujícím tóny chutí a vůní, a nechala jsem se jimi unášet za obzory všednosti a našla si v nich nekonečný zdroj inspirace. Začala jsem dokonce skládat i své vlastní serenády originálních receptů, které jsem bohužel díky své přehnané tvořivosti nikdy nedokázala zopakovat.    

      Je moc osvobozující, že se mi po patnácti letech, které uplynuly od mého působení ve službách církvi, podařil uzavřít kruh a třebaže si stále nejsem úplně jistá, co je to větší kotleta a jak se šlehá do hladka, pocit vnitřního uspokojení, když se člověku něco podaří prostě jenom proto, že to dělá s láskou, se s léty nezměnil, a mě moc těší, že jsem si našla cestu zpět nejen k vařečce, ale hlavně sama k sobě…

© Kamila Parsi 2013