2018-01-16 00:00

KLUB NEMOŽNÝCH MANŽELEK


      Odjakživa jsem byla poměrně chaotická bytost a vstupem do manželství se tento charakterový rys umocnil. Má neschopnost vycházet s prostorem, časem a penězi vytvořila v rodinném vesmíru nejednu černou díru. Mnoho let jsem si vyčítala, jak můj muž tou nedokonalostí trpí. Ve zpětném zrcátku života jsem však postřehla, že ty hory špinavého prádla, neumytého nádobí, nezaplacených účtů a usazeného prachu byly přirozený důsledek daných okolností života.

      Můj činorodý manžel dokázal svými aktivitami, které se nějakým záhadným způsobem vždy staly i mými aktivitami, vyplnit i sebenepatrnější časovou kapsu denního přídělu minut. K tomu dvě malé děti, domácnost, zahrada a v neposlední řadě můj vlastní, nezkrotný tvůrčí potenciál, projevující se v mnoha různorodých činnostech. Zvládnout vše na sto procent se zákonitě nedalo. V době, kdy jsem v tom zmatku žila, jsem si však připadala neschopná, nepraktická a zmatená osoba. Říkala jsem si, že až někdo založí klub nemožných manželek, zamlouvám si členství jako první.

      Dnes se na sebe dokážu dívat mnohem laskavěji. Odžitá léta mi poskytla příjemný nadhled. Od chvíle, kdy jsem o svou dokonalost přestala usilovat a nechala věci plynout, se mi moc ulevilo. Zajímavé na tom bylo, že jakmile jsem přestala řešit, co všechno jsem nestihla a co ještě musím, chaos začal pomalu ustupovat. Vědomá existence v přítomném okamžiku – tedy skutečnost, že když peru, tak peru a neřeším, že bych měla vařit a když vařím, tak vařím a netrápím se tím, že bych měla pracovat, vedla k poznání, že všechno má svůj čas. Díky tomuto pochopení nejprve začal mizet vnitřní zmatek a napětí a poději i vnější roztěkanost a neuspořádanost. Začala jsem se tu konečně zabydlovat. Dům, doposud představující jen nekonečný seznam úkolů, se stával opravdovým domovem a útrpné přežívání náročných dnů skutečným životem. Čím jsem starší, tím jsem na světě raději.

      Baví mě pozorovat naše děti a uchvacuje mě, jak díky neschopnosti své matky, která jim nedokázala pokaždé včas nachystat jídlo, vyprat nebo něco zařídit, jsou dnes krásně samostatné. To, že si občas musely uvařit nebo uklidit, či strávit víkend sami, také stmelilo jejich bratrstvo a do budoucna o ně rozhodně strach nemám. Se vším si poradí a navíc si budou vzájemnou oporou.

      Rodina je živý organismus a její chod ovlivňuje všechny, bez rozdílu stavu a věku. Mého muže nevyjímaje. V době, kdy řešil závažné zdravotní problémy a nemohl pracovat, se ukázalo, že mé příjmy nikdy k uživení rodiny stačit nebudou, což mě tenkrát trápilo, ale dnes to vnímám pozitivně. Má neschopnost se pro něj stala dobrou stimulací k postupnému aktivnímu zapojení do pracovního procesu. Nutnost zajistit své potomky mu nedovolila ustrnout ve vlastní sebelítosti a depresivním bludném kruhu.

      Touha být dokonalou manželkou mě sice neopustila, ale fakt, že se počítám mezi ty nemožné, mě už netrápí. Všechno zlé je pro něco dobré. Nakonec jsem za svou neschopnost životu vděčná. Se svou urputnou a puntičkářskou povahou bych při větší výkonnosti a důslednosti dokázala nejednomu dítku či manželovi pěkně znepříjemnit život. Takhle jsem to nestihla a to je moc dobře.

 

© Kamila Parsi 2018