2017-11-25 00:00

S ALIBABOU V POSTELI

aneb jak přicházela na svět má první kniha...


      Na počátku byl název „S Alibabou v posteli“. Výběr titulu byl stejně spontánní a šílený jako celý projekt sepsání a vydání knihy. Navíc knihy s autobiografickým námětem. Domnívala jsem se, že psát o tom, co jsem prožila, je vlastně brnkačka. Práce se známými fakty se mi zdála o moc snazší než příběh vymýšlet. Opak byl pravdou. Zabalit do slov to, co se do hloubky duše týká nejen mě, ale i mých nejbližších, byl náročný, často až nemožný, úkol. Vše je stále živé, včetně hlavních aktérů, a zvolit správná slova a formulace, aby člověk někoho nepohoršil nebo nedej bože neranil, bylo peklo. Když jsem si ztěžovala mamince, jak mě to úsilí vyčerpává a trápí, lakonicky nadhodila: „Víš, holčičko, lidi většinou píšou paměti až na sklonku života.“ Něco na tom bude... 

      Když jsem na jaře roku 2013 začala psát úvodní odstavce, měla jsem jasno – do roka a do dne bude celá kniha na světě. Realita však byla zcela jiná. Vzhledem k uchopenému tématu, kterým byl můj neustále se vyvíjející a měnící partnerský vztah, se i tvorba knihy stala velkou proměnnou. První ucelený text vznikl již za půl roku. Na papír dopadala smršť vět naprosto vystihujících mé tehdejší duševní rozpoložení. Houpačka je pro tento stav slabý výraz, byla to spíš horská dráha. Euforické stavy nadšení z mého bohatého života střídalo zoufalství, když docházely síly k jeho prožívání. Stejný byl i vzniklý text – plný neuspořádaných myšlenek a celý „umolousaný“ mou sebelítostí.

      Následující tři roky se pozoruhodně měnil, přetvářel a pročišťoval nejen náš partnerský vztah, ale i mé psaní. Byl to vzájemně propojený proces, kdy mi napsaná slova odhalovala a zrcadlila mnohé z mého reálného života a zároveň reálný život nabízel podněty k novým pochopením, díky kterým se pročišťoval celý text. Bylo to úžasné a ze srdce děkuji všem, kteří mi v tomto procesu byli nápomocni. Děkuji všem, kteří pročítali mé čmáranice a sdělovali své dojmy beta čtenářů, děkuji všem, kteří se mnou můj život sdíleli, abych odpovědi na nekonečnou lavinu otázek, jenž v průběhu psaní vyplouvaly na povrch, mohla nalézt. Děkuji i těm, kteří statečně snášeli spolupráci s grafomanem mého formátu a trpělivě do nekonečna prováděli textové a grafické korektury. Největší dík patří mému muži, který statečně a trpělivě snášel světlo lampičky dlouho do noci, studené večeře a neuklizený byt. Navíc se mnou vše sdílel a miloval mě i přesto, že nemohl rozumět tomu, co dělám a proč to dělám.

      Je podzim roku 2017 a držím v ruce první autorský výtisk své první knihy. Na jednu stranu je to velká euforie a na tu druhou velká nejistota. Je to úžasný pocit vítězství, protože došlo svého cíle několikaleté úsilí. Zároveň přichází i sklíčenost spolu s velkou obavou – bude má tvorba pochopena a přijata? Co si s tou hromadou Alibabů počnu, pokud tomu tak nebude? Směle to mohu připodobnit k prvnímu narození dítěte. Když se miminko konečně vykulí a skončí ta dlouhodobá nejistota, bude-li v pořádku, nastoupí armáda dalších otazníků, co z něj vyroste a zda to rodič ustojí. U knihy je to stejné. Také se do poslední chvíle neví, zda jsou všechny chromozomy správně propojeny, aby výsledný genetický kód opravdu zapadl do soukolí tiskařských strojů. Když pak člověk drží v ruce čerstvě oříznutý výtisk, je to velká úleva. Otazníků však o nic méně, než v případě novorozeněte. Euforie ze zázraku stvoření je však téměř totožná.

      Po celé ty roky mě provázely velké pochybnosti, zda jednám správně. Každá nová kapitola s sebou přinášela novou nejistou. Přesto jsem kdesi hluboko v duši cítila, že nemohu jinak. Když jsem pak držela v ruce hotovou knihu a viděla vše černé na bílém, neubránila jsem se otázce: „Bože, co jsem to provedla?“ Ale již nebylo cesty zpět. Určitá nejistota pravděpodobně nevymizí nikdy, což je dobře. Pokory k tvorbě, k životu a k sobě samým není nikdy dost.

      Přála bych této knize i vám, kteří budete jednou pročítat její stránky, aby z těch neumělých slov bylo zřejmé, že byla polapena do zajetí knižní vazby s upřímností a s láskou k mému muži, ke všem blízkým, s láskou k životu. Pokud alespoň kapku z toho pramene živé vody, který jsem díky psaní objevila já, nalezne i čtenář, pak veškeré úsilí nebylo marné.

 

© Kamila Parsi 2017