2018-09-05 00:00

ALESPOŇ JEDEN PLIVANEC


     Chlape, neštvi! Peskuji našeho náctiletého borce, hledíce přitom na hromadu čehosi, co jsem minulý týden vytahovala z pračky. Nesložené a neuklizené čisté prádlo získalo podobu kráteru nevelké sopky, ze kterého vyvěrala láva ponožek a triček v rytmu ranního hrabání vhodného ohozu na první školní dny.

     Co se děje? Ozve se bezelstně od monitoru počítače.

     Tohle! Házím vyzývavě hlavou směrem k výše popsanému přírodnímu úkazu.

     Když mně chybí dostatek odhodlání…, zní upřímná odpověď.

     Opět mě dostal, rozhořčenost a vztek mění své skupenství pozitivnějším směrem.

     Co to znamená, dostatek odhodlání?, ptám se. To je nová výmluva? To se mi líbí, to budu taky používat. Aby mně nedošlo odhodlání a tys nebyl příští týden bez trenek.

     V životě rodiče nastane období, kdy se jeho děti podobají dětem pouze tím, že TO stvoření, které se ráno co ráno zjevuje v koupelně, je stejně jako TO dítě středního rodu. Jinak nemají s tím milým, mazlivým, hravým, láskyplným děťátkem společného zhola nic. Je to takové období pravdy. Nevyslovená otázka pod čarou: Máte mě opravdu rádi, takového jaký jsem? Tak to dokažte!

     Příležitostí k takové demonstraci opravdové rodičovské lásky přichází nespočet. Nejlepší jsou bezelstné otázky typu:

     Mami, nastavíš si budíka, abys nezaspala?

     Podáš mi pití, když už stojíš?

     Tady není nic k jídlu, kdy pojedeš konečně na nákup?

     Tyto bezděčné dotazy většinou zazní ve chvíli, kdy se sotva držíte na nohou, protože od šesté ranní pobíháte světem ve snaze stihnout vše, co správná matka a manželka prý stihnout má. O to víc potěší.

     Situace se radikálně mění, když vám do života vstoupí středoškolský internát. Šťouravé otázky, drzé odpovědi, nemístné poznámky a požadavky najednou ustanou. Celý týden nikdo neposuzuje váš účes a oblečení, nekritizuje obsah lednice, neláteří nad tím, co všechno jste zapomněli zařídit. S blížícím pátkem se na to nesmyslné škádlení vlastně těšíte.

     Vzpomínám na barvité vyprávění kamarádky, jak dotčeně den co den leštila zrcadlo v koupelně poprskané ranní toaletou ratolestí a celý život usilovala o to, aby si to ksakru po sobě umyly, když už si neumějí vyčistit zuby jako lidi. Nepodařilo se. Nedokázala jsem se s její frustrací ztotožnit, jelikož zrcadla neleštím a s žitým heslem - bordel v bytě, šťastné dítě, asi nikdy nebudu. Nemusela jsem však moc přemýšlet, abych si dosadila zástupný problém – třeba vysvlečené špinavé ponožky na každém rohu, které jsou pro mě dodnes nevyřešenou záhadou naší domácnosti, takže jsem její rozhořčení plně chápala. Dnes má obě dcery v Kanadě. Přijde-li na to řeč, líčí svou sklíčenost, když ráno co ráno stojí před naleštěným zrcadlem a v duchu si říká: Alespoň jeden plivanec!    

     Je pátého září, den třetí po začátku školy. Děti statečně a naprosto samostatně vyrazily do lavic a já mám chvilku pro sebe, pero a papír. Dojatě pozoruji malé kotě, jak se tlapkou naivně snaží chytit pramínek páry stoupající od našpulené hubičky čajové konvice. Ta bezbřehá hravost mě nikdy nepřestane uchvacovat, stejně jako mě nikdy nepřestane bavit prožívat vztahy – jakékoliv, a čerpat z našeho mezilidského potkávání zkušenosti, zážitky a radost. Tu spoustu radosti, krásy a lásky, kterou jsme spolu s dětmi mohli prožít a díky bohu stále prožíváme, třebaže den za dnem jistějším krokem prošlapávají vlastní pěšinu životem. Jsem ráda, že ty žabomyší spory o špinavé ponožky pod gaučem, nesložené prádlo a neuklizené hrnky od snídaně nikdy nepřerostly v nesmyslné hádky, ale s nadhledem a humorem vedou děti k vlastní zodpovědnosti.

     Pod stolem se válí včerejší oběť kočičích zoubků – zrecyklovaný obal od sušenek, zanechávaje za sebou viditelné stopy, kudy a jak probíhala vášnivá hra. Když zametám poslední drobečky, jen si bezděky brouknu: Bordel v bytě, šťastné kotě.

© Kamila Parsi 2018