2017-03-01 00:00

RANNÍ ZAMYŠLENÍ


      Když jsem dnes ráno bojovala s hmotou v podobě hromady špinavého prádla, tak na mě jako drzý uličník s nataženým prakem vykoukla nepřehlédnutelná díra na koleni zánovních kalhot našeho nadějného sportovce. Zdrceně jsem nacpala břuch pračky novou dávkou jejího denního přídělu, zabouchla poklop u záchodu, abych usedla na svůj trůn zhrzené hospodyně trpce přemítajíc, že dřív to bylo nějak snazší...

      Do první třídy mohl člověk ty své bobánky navléknout do čeho chtěl a oni vůbec neprotestovaly. To se panečku nakupovalo a pralo. Jednou za čas se udělal výlet do luxusního hrabáku, který se svým secondhand cirkusem dojížděl měsíc co měsíc do sousedního městečka, a za necelých deset kaček se tam daly vyhrabat poklady. Nějaká díra na koleni mě tenkrát nemohla rozhodit. Postižený obleček se pečlivě uložil do tajné skrýše raněných svršků hned vedle krabice se šitím, a tam trpělivě čekal na správku. Tak jednou za rok nebo za dva, když tajná skrýš už přestávala být tajnou, protože u ní nešly zavřít dveře, nezbylo než přecpanou skříň vypreparovat a zbavit nadbytečného obsahu. Celá operace sice zabrala dva až tři večery, ale když slušivé záplaty skryly prodřená kolena, poztrácené knoflíky nahradily nové, bezzubé zipy byly vypárány a do služby nastoupily nové v plné zbroji, měl člověk příjemný pocit z dobře odvedené práce. Nespornou výhodou tohoto systému bylo, že dvě třetiny věcí už byly dětem malé a mohly se dát rovnou do sběru, bez toho aniž by s nimi člověk musel ztrácet čas.

      Jak však léta plynula, děti začínaly projevovat své vyhraněné názory na život nejen verbálně, ale i co se týká stylu oblékání a najednou byly zlaté hrabákové časy tytam. To s sebou neslo mnohá úskalí, která se bez přebytečného kapitálu v rodinném rozpočtu nezvládala snadno, ale naše děti naštěstí pochopily, že "čím víc pruhů tím víc adidas" není jediný smysl života, a spokojily se s běžnou cenově dostupnou konfekcí. I tak každosezónní dovybavování šatníku, tedy minimálně dvakrát do roka, když na podzim uhodí mrazy a na jaře, když zase povolí, není snadná procedůra.  

      Že máme doma parádnici, s tím jsem se smířila už dávno, ale že nám z malého ušmudlaného fotbalisty, který ještě nedávno chodil do postele s blátem za ušima a vůbec to neřešil, vyroste lovec salónů, který stráví dlouhé minuty s hřebenem v ruce, to mě upřímně překvapilo. Také bych nikdy nevěřila, že teenagerovský konservativismus může být horší než ten senilní. Disponuje totiž neskutečnou vytrvalostí přímo úměrnou věku a ke všemu čerstvou pamětí. Proto mě ta rozevřená děravá tlama na oblíbených brčálově zelených džínách našeho pacholka, po kterých se bude hned v pondělí po ránu shánět, vůbec nepotěšila. Bylo mi jasné, že na autíčkové záplaty, které se při drandění na tříkolce braly jako dobrá image, můžu zapomenout.   

      Představa, že budu po všech čertech shánět nový model pro naši náctiletou konzervičku nebyla vůbec příjemná. Monotónní předení pračky, věrné to pomocnice, která se mnou statečně nese horko dne již několik let, mě nakonec ukolébalo. Nějak bylo, nějak bude... Třeba se mi podaří uplatněním argumentu, že děravé džíny jsou dnes in oddálit martýrium výběru nových kalhot alespoň do příštího sezónního lovu nové konfekce po jarním tání...                                                                                   

 

© Kamila Parsi 2015