2017-04-01 00:00

MATKA


      Dávno tomu již, co se naše děti poprvé rozhlédly po světě, a přece jakoby to bylo včera. Čas je velice relativní veličina a jeho měrné množství závisí na okolnostech, podle kterých ho posuzujeme. Časová vzdálenost mezi narozením naší první dcery a současností by se dala na ose znázornit dvanácti čárkami ve vzdálenosti jednoho centimetru od sebe, přičemž první bod by nesl popisek 2002 a poslední 2014. Stačil by na to pouhý jeden řádek ve školním sešitě matematiky. Tak jednoduše dokáže obsáhnout čas algebra, ale skutečnost je mnohem komplikovanější.

     Za těmi několika body číselné osy se skrývá narození, na které se nedá zapomenout, když ty velké černé oči poprvé překvapeně hleděly do mé tváře a jakoby vysílaly určité očekávání – tak co pro mě máš? Tenkrát stačilo k uspokojení těch černých otazníčků trochu mateřského mléka, teplá peřinka a ručička před usnutím. Později ta naše perská princezna zaměstnala svou živostí celou rodinu a nestačilo ani několik párů rukou a nohou, aby stačily jejímu temperamentu. Velice brzy začala srozumitelně mluvit, a tak jsme se záhy dozvěděli, že jsme maminka a baba – persky tatínek.

      Zlaté časy, kdy k nám naše dcera vzhlížela a kdy jsme byli ta maminka a tatínek, pominuly poměrně záhy a kvílivé mamíííí, za kterým se vždy skrýval nějaký požadavek v podobě jídla, suchých spoďárků, pofoukání modřiny nebo pomoci s postavením vláčkodráhy a ke kterému se brzy přidal i mladší bráška, se rozléhalo naším domem od rána do večera. I to jsme přestáli, a sladkou odměnou pro napínaná nervová vlákna naší psychiky byly hřejivé momenty rodinné vzájemnosti, kdy jsme se při večerní pohádce sešli všichni v pelechu a společně četli, dokud se děti nepropadly do spravedlivého dětského spánku.

      Dnes už si čtou sami a už dávno nejsem maminka. Nejsem dokonce ani máma. Jsem „matka“. Když mě naše pubertální dítě poprvé takto oslovilo, překvapeně jsem povyskočila na židli. „Matko, kde mam ty černý zimní boty?“ V tu chvíli jsem jen zůstala konsternovaně hledět na tu svou kdysi dávno zlatou, milou, mazlivou holčičku, která ještě nedávno roztomile žvatlala „maminko“, a nezmohla jsem se na žádnou reakci. Nad mým údivem to stvoření jen pohrdavě pohodilo hlavou a z těch černých lucerniček očí na mě civěly znova ty otazníky, ale tentokrát říkaly – tak co uděláš? Věděla jsem, že se s ničím moc nemaže, ale tahle realita mě svou tvrdostí přeci jen zaskočila.

      „Matko“, co to má být? Kde jsou ty promazlené hodiny, kde jsou ty pusinky před usnutím, kde je ta „moje“ holčička? Už není MOJE. Je SVÁ… Zkrátka a dobře je to prostě svébytná bytost, hledající svou vlastní cestu životem a já jsem MATKA, která se nesmí nechat nachytat se svým ublíženým egem a musí pochopit, že ta potvora jen zkouší, co si může dovolit a hledá své vlastní hranice.

      Vrátila jsem jí tedy smeč se stejnou razancí a v klidu odpověděla: „Uklizené v botníku, dcero.“ Pár dnů jsme si takhle odpinkávaly ten horký brambor formálních oslovení, ale dlouho nám to nevydrželo. Časem ze mě byla zase máma a mohu jen doufat, že za několik let se ze mě stane opět maminka, stejně jako se jí stala i ta moje…     

 

© Kamila Parsi 2015