2017-07-01 00:00

JÁ A POVINNOST


    Já a povinnost, to zkrátka nejde dohromady. Jakmile mě čeká něco, co MUSÍM, tak se celý vesmír spojí, aby bylo třeba podnikat tisíc jiných činností, než právě tu, která je zrovna teď mou POVINNOSTÍ. Buď onemocní děti, vypnou proud, přijde nečekaná návštěva nebo se vytelí nějaká jiná neodkladná záležitost a já namísto práce strávím třeba celý den po úřadech. Prostě na slovo POVINNOST mám alergii a celý život na ni urputně hledám lék. Táhne mi však na čtyřicet a laboratoř mojí duše nevyvinula nic – ani nadějný prototyp.

    Má nechuť k povinnosti se ovšem stupňuje. Komínek nedokončených zakázek, u kterých zadavatel neprozřetelně poznamenal, že „to nespěchá“, povážlivě roste. Ve skříni se šitím leží oblečení na správku, které již dávno nemá smysl spravovat, neboť původní nositelé se do něj už nevejdou. Zahrádka statečně odolává prehistorickému plevelu a potahy na kuchyňské židle jsou rozešité již od doby, co jsme se nastěhovali do nového bytu, což už je nějaký ten pátek.

     Jak je možné, že ke všem těmto činnostem, které vesměs dělám ráda, začnu cítit takový odpor ve chvíli, kdy je MUSÍM udělat?  Asi i proto můj výchovný slovník, který používám pro komunikaci se svými dětmi, slovo povinnost téměř postrádá. Nemáme na lednici rozpis, kdo kdy vynáší koš, skládá prádlo nebo myje nádobí. Podvědomě mám k jakékoliv naplánované práci, která se tváří, že musí být nutně udělána, ať se člověku chce nebo ne, neskutečný odpor. A opět podvědomě nechci stejný pocit přenášet na své děti.

   

      Ale co s tím? Některé věci se opravdu udělat musí. U dětí jsem mimoděk slovo povinnost začala opisovat několika způsoby, které čas od času musím obměnit, pokud vůči aktuálnímu zaklínadlu začínají být děti imunní. Když byly menší, tak docela zabírala věta - potřebuju pomoc. Pokud se mi podařilo s klidnou myslí vyzvat naše potomky, aby mi pomohly s nádobím nebo luxováním, často opravdu šly a pomohly. Později jsem musela sáhnout k tvrdšímu nátlaku, kdy jsem se snažila jim vysvětlit, že domácnost, ve které žijí 4 lidé, nezvládne uklidit a obstarat jen jeden člověk, pokud nemá tuto činnost jako hlavní pracovní poměr. A dnes už regulérně vydírám, že nejsem schopná stihnout odvoz na fotbalový zápas či divadelní přehlídku, pokud mi ti pacholci doma nepomohou.

     Stoprocentně účinný nebyl zatím ani jediný z těchto nástrojů, ale slovu POVINNOST jsem se prozatím úspěšně vyhnula. Platím za to sice nemalou daň - sotva každý desátý odpadkový koš vynese někdo jiný než já, veslo vysavače stěží předám při každém pátém gruntování a myčku vyklízím obden, pokud chci čistý hrnek na ranní kávu - nicméně ještě jsem se nevzdala.

     Koneckonců – procenta úspěšnosti dosahování vytčeného cíle budou vždy padesát na padesát. Buď se mi podaří vypěstovat v našich dětech přirozenou zodpovědnost k životu a budou všechny tyto „nutné“ činnosti vykonávat jako přirozenou součást dne, bez stresu a hloupého pocitu, že něco musí, anebo se mi to nepodaří. Třeba jim dokážu předat vlastní vnitřní touhu – nebrat jakoukoliv činnost coby povinnost, ale jako záležitost patřící k životu v hmotném světě, anebo to nedokážu a do smrti budu za tu chudinku, co všechno musí sama a které nikdo nepomůže. Ale alespoň budu vědět, že si za to můžu jen já sama a nebudu muset plýtvat energií na obviňování svého okolí, jak mám nemožné a nevděčné děti a jak mi „ti druzí“ zpackali život.

     Nicméně stále doufám, že převáží ta kladná varianta. Již se mi párkrát donesla k uším otázka - mami nepotřebuješ s něčím pomoc – po které následovala skutečně pohodová spolupráce. Jako pozitivní beru i fakt, že čím dál tím častěji zcela samostatně a naprosto bez mého vlivu, gruntují své komnaty a vypadají u toho celkem nadšeně a spokojeně, bez křečovité zatnutosti do pojmu povinnost. Věřím, že časem získají osobnější vztah i k pořádku a harmonii ve zbytku naší společné domácnosti a přirozeně se do udržování jejího provozu zapojí.

 

      A co se mnou? V čase se vrátit nelze. Mé nastavení v duchu předešlých generací -  nejdřív povinnost, potom zábava a bez práce nejsou koláče - ve mně stále ještě tepe. Ale jsem ráda, že si to vše alespoň uvědomuju. Napadá mě jediné – nechat se inspirovat právě vlastními dětmi, vrátit se nikoliv v čase, ale v pocitech do chvíle dětství, kdy vše bylo zábava, vše bylo nové, krásné, nezkřivené vměstnáním do šablony společenské konvence, do svěrací kazajky povinnosti.

     Dobrodružství – to je ten správný výraz pro jiný pohled na věc. Učit se uchopit každou činnost jako obyčejné objevování něčeho nového, zkoušet dělat věci jinak, s radostí dobrodruha, který se vydává na novou plavbu oceánem nedodělávek, aby objevil nový pocit radosti z hotové práce, kterou dělá nikoliv proto, že musí, ale pro, že chce. Prostě jen vyměnit pojem POVINNOST za pojem DOBRODRUŽSTVÍ, a tak ho i prožívat. To určitě musím vyzkoušet.                                                  

 

© Kamila Parsi 2016